V souladu se zásadou „znečišťovatel platí“ musí znečišťovatelé v EU nést náklady na znečištění vyplývající z jejich činnosti. Avšak v Unii to ne vždy platí, uvedl v pondělí Evropský účetní dvůr (EÚD) ve zvláštní zprávě.
Auditoři uvedli, že ačkoli se tato zásada obecně odráží v environmentálních politikách EU, její rozsah zůstává neúplný a v jednotlivých sektorech a členských státech se uplatňuje nerovnoměrně. Poukázali na to, že na financování sanačních opatření se někdy využívají veřejné prostředky namísto prostředků znečišťovatelů.
V EU jsou potenciálně kontaminovány téměř 3 miliony lokalit, zejména průmyslovou činností a zpracováním či likvidací odpadu. Šedesát procent povrchových vod, jako jsou řeky a jezera, není v dobrém chemickém a ekologickém stavu. Znečištění ovzduší, které představuje velké riziko pro zdraví v EU, poškozuje i vegetaci a ekosystémy. To vše znamená značné náklady pro občany EU.
Podle zásady znečišťovatel platí jsou znečišťovatelé zodpovědní za znečištění a environmentální škody, které způsobí, a jsou zároveň i ti, kteří mají nést související náklady, a nikoli daňoví poplatníci.
„Pro účinné a spravedlivé plnění Evropské zelené dohody musí znečišťovatelé platit za poškození životního prostředí, které způsobí,“ uvedl Viorel Štefan, člen EDA zodpovědný za tuto zprávu. Zdůraznil, že dosud museli evropští daňoví poplatníci příliš často nést náklady, které měly zaplatit znečišťovatelé.
Zásada znečišťovatel platí je jednou z hlavních zásad, z nichž vycházejí environmentální právní předpisy a politiky EU, ale uplatňuje se nerovnoměrně a v různé míře.
Zatímco směrnice o průmyslových emisích se vztahuje na zařízení, které nejvíce znečišťují životní prostředí, většina členských států nebere podniky na odpovědnost, pokud je poškození životního prostředí způsobené povolenými emisemi. Směrnice nevyžaduje ani to, aby průmyslová zařízení hradily náklady na vliv zbytkového znečištění, které se vyšplhaly na stovky miliard eur.
Znečišťovatelé nesnášejí plně ani náklady související se znečišťováním vody. Domácnosti v EU obvykle platí nejvíce, i když spotřebovávají jen 10% vody. Zásada znečišťovatel platí se těžko uplatňuje v případě znečištění pocházejícího například ze zemědělství.
Častým jevem je, že ke kontaminaci lokalit došlo tak dávno, že znečišťovatelé už neexistují, nelze je identifikovat nebo je nelze brát na zodpovědnost. „Historické znečištění“ je jedním z důvodů, proč EU musela financovat sanační projekty, které měly hradit znečišťovatelé. Ještě horší je, když veřejné prostředky EU se používají také v rozporu s touto zásadou, například když se orgánům členských států nepodařilo prosadit právní předpisy v oblasti životního prostředí a donutit znečišťovatelů, aby platily.
Auditoři také zdůraznili, že pokud podniky nemají dostatečné finanční zabezpečení (pojištění odpovědnosti za životní prostředí), existuje riziko, že náklady na environmentální čištění ponesou daňoví poplatníci.
K dnešnímu dni pouze sedm členských států EU – Česká republika, Irsko, Polsko, Portugalsko, Slovensko, Španělsko a Itálie – požaduje poskytnutí finančního zajištění pro některé nebo všechny ekologické závazky. Na úrovni EU však takové záruky nejsou povinné, což znamená, že daňoví poplatníci jsou nuceni hradit náklady na sanaci, když se společnost, která způsobila ekologickou škodu, dostane do platební neschopnosti.
